Na dosah sopky. Neutuchající vítr, blízkost jelena, baroko zavěšené do cesty potulnou rukou Všehomíra. Plechové zastávky autobusu, vídrholec, ranní zjevy, bílo. Říkám si, toto je náš vesmír.
Film je deníkovým záznamem, skicou ze setkání s Růžovou a to jak v geografickém tak tonálním smyslu slova. Na jeho počátku stojí básně Radka Fridricha ze sbírky Erzherz. Jsou to básně inspirované knihou Die Leute von Rosendorf vydané roku 1936 v Lipsku. Vlastním rukopisem zde mluví obyvatelé Rosendorfu, nynější Růžové o tom, jak a kudy se doposavad ubíraly jejich životy. Salomon Hille, prodavač peří, Anton Ettrich, tkadlec, Franziska Fiedler a další lidé. To bylo v roce 1936. Za necelých deset let je odsud vyženou, říká se odsun, a do jejich domů přijdou jiní...
Chtěla jsem, aby německá minulost ožila ústy současných obyvatel. Chtěla jsem být u toho, co se stane až převezmou nachvíli životaběh někoho, kdo tu žil před nimi.
Vstoupila jsem do jejich zahrad a prošla jimi až k domovním dveřím. Otevřeli. Přečetli básně a prostřeli stůl.
Do minulosti se musí odsuď.
