V. chytrá města, chytré domy, hloupá architektura?: pravděpodobná budoucnost architektury a urbanismu
planetární architektura, ?podzemní domy?, ?digitální architektura?. kontra degenerace měst a možná renesance venkova.
Prožíváme období, kdy se industriální města koncipovaná a postavená v 19. stol rozpadají a ustupují novému urbanismu toku dat, hliníkových a skleněných reflexních ploch. Ty jsou konstruovány většinou uvnitř digitálního ústrojí aparátů. Přichází doba, kdy se vrátíme k haptickému prožitku organického města?
Podle hypotézy teoretika médií Viléma Flussera naprostá většina současných fotografických obrazů nevyjadřuje ani volbu, ani vidění fotografujícího subjektu, ale pouhé rozvinutí technických virtualit fotografického aparátu. Je to stroj, který ovládá a umí vyčerpat všechny své možnosti. Člověk je jen technickým vykonavatelem programu. Virtuálno je zde vyčerpáním všech technických virtualit aparátu. Můžeme tuto analýzu rozšířit i na počítač a umělou inteligenci, kde je myšlení zpravidla už jen kombinací logických kroků, virtuální a nekonečnou strojovou operací. Vše, co takto funguje prostřednictvím techniky a ohromující možnosti diverzifikace techniky, nám předkládá automatické psaní světa a znamená totéž jako architektura dovedená ke všem svým technickým možnostem.
Jean Bauldrillard
Nahlédneme do několika uliček potenciální budoucnosti architektury. To by svádělo věnovat se výhradně tématu digitální architektury, oboru, kde se v současnosti rozvíjí klíčové podněty pro vývoj celého oboru. Jenže lidstvo jako komplexní organismus, se neubírá přirozeně jenom jedním směrem, nejde jen dopředu, ale odbíhá do stran. Podstatná část společnosti spojuje svou budoucnost s nadějí na (jistěže modifikovaný) návrat k ideálům minulosti.
V tomto smyslu jsme svědky gigantické hry na přetahovanou: suneme se časem, jako bychom pluli medem a dokonce z nadhledu je velmi těžké určit vlastně převažující směr, kterým se ubíráme. Nebýt fascinujících pohybů, odehrávajících se ovšem převážně v oblasti idejí, řekli bychom, že s velkou pravděpodobností stojíme.
Hlavním tématem současného architektonického myšlení je bezesporu pohyb proměnlivé, vyvíjející se budovy a tzv. ?akcelerující prostor?. Na druhé straně je ovšem i značná tendence uhájit koncepci architektury jako poslední bašty statického, neměnného zázemí v prostředí mobilního okolního světa.
Pokusím se předložit několik uliček současného vývoje s tím, že ač jsou mnohdy protisměrné a vypadají značně nespojitě, lze si do budoucna představit, že nejpravděpodobnější vývoj, kterým by se architektura a potažmo i celá společnost mohla ubírat, leží v možných konvergencích protichůdného.
Ivan Palacký architekt a hudebník. Hrál (v 80. a na začátku 90. let minulého století) v různých skupinách a účastnil se rozmanitých hudebních projektů. Absolvoval mnoho koncertů se skupinou Sledě, živé sledě?. V současnosti je členem ambi(val)entního dua Tílko (s Jennifer Helia de Felice) a audiovizuálního dua surrmediální improvizace Koberce/záclony (s VJ Věrou Lukášovou).
Vede si zvukový deník ze všech svých cest zaznamenává útržky příběhů, podivné zvuky a rozmanité akustické chyby.
Od roku 2002 se věnuje volné improvizaci a rád se zúčastňuje krátkodobých projektů (spolupráce s Cremaster /E/, Ruth Barberán /E/ a Margaridou Garcia /P/, Willem Guthriem /Aus/, Andreou Neumann /D/...), stejně jako rád hraje sám.
Od roku 2005 se jeho hlavní zálibou stalo dolování zvuků z amplifikovaného jednolůžkového pletacího stroje Dopleta 160. Jako architekt se zajímá o architekturu bez stavění, sociologické metody v projektování a morfogenetické mapy v digitální architektuře.
