Kritika / Radomír D. Kokeš
Čtvrtá Mission: Impossible – Ghost Protocol se jako první film v této sérii otevřeně navrací k týmovému uspořádání narativní akce, které představovalo hlavní lákadlo obou televizních seriálů (1966, 1988). Skupina agentů v nich vždy dostala zdánlivě nezvládnutelný kvest; rozdělila si role a úkoly, přičemž aktivita každého člena týmu byla úzce navázána na aktivitu člena jiného. Žádné sólovky jednotlivých agentů, nýbrž precizní sehranost všech akcí, která musela sedět na vteřiny. První film však začínal vyvražděním týmu a osamostatněním agenta Ethana Hunta. Ve druhém Hunt bojoval prakticky sám za sebe, ve třetím se v rámci vysoce propracované narativní hry oba koncepty kombinovaly – no a ve čtyřce už se opět žádné individuální akce netolerují.
Kritika / Tomáš Stejskal
Pokřivené, zato však spletité vztahy dominují tvorbě Paula Thomase Andersona stejnou měrou jako ohmatávání iluze jménem americký sen. Už v samotné povaze těchto pout mezi postavami, která nelze redukovat jen na rodinná, pracovní či osobní, se odráží reflexe země, která je na nestandardním chování do značné míry založená. V napětí mezilidském se zračí napětí univerzální. Jde především o vztah mezi mocí a paranoiou, mezi svobodou a fatalismem. V těchto motivech se však neodráží jenom povaha konfliktů, které hýbou etikou, politikou či filosofií, ale také charakter amerického způsobu života.Donedávna se zmíněné motivy...
Motion captured Warhol / Kdo vystavoval v Rudolfinu?videoartMartin Mazanec
Kritika / Tomáš Stejskal
První nesmělé kroky české a slovenské kinematografie na poli festivalového „pozorovatelského realismu“ začínají zanechávat výraznější šlépěje. Tvůrci se opatrně dotýkají mezinárodních trendů a svět si jich začíná všímat. Krátký snímek Bába vyhrál v Cannes, Příliš mladá noc se promítala na Berlinale a Můj pes Killer Miry Fornay dokonce získal hlavní cenu v Rotterdamu. Je přitom otázka, zda toto vítězství není tak trochu danajským darem.Najednou totiž máme pocit, že snaha mladých tvůrců přináší ovoce a že je tu nová nadějná generace. Tento do jisté míry oprávněný pocit nás podněcuje srovnávat snímky jako Můj...
Novinka / Redakce
Mira Fornayová byla na 18. MFF ve Vilniusu oceněna za režii svého snímku Můj pes Killer. Slovenská režisérka, která vystudovala pražskou FAMU, tím navázala na únorový úspěch z MFF v Rotterdamu, kde její sociální drama vyhrálo jednu ze tří hlavních cen. Podle mluvčí projektu Heleny Hejčové litevská porota na filmu vyzdvihla "silný příběh, syrový styl s bohatým filmovým jazykem a přesvědčivým herectvím."Do soutěžní sekce pojmenované Nová Evropa - Nová jména bylo letos zařazeno dvanáct debutových a druhých snímků ze střední a východní Evropy. Nejlepším filmem se stalo polské drama Loving režiséra Slawomira Fabického.Můj...
Kritika / Tomáš Pivoda
Obsahově si u Lynne Ramsay nelze nepovšimnout, že kontext všech jejích dosavadních celovečerních filmů tvoří vždy smrt některého z protagonistů, jež se stává kauzálním východiskem samotného děje. V Musíme si promluvit o Kevinovi je v rámci proměny režisérčina stylu smrt od počátku přítomna záměrně pouze symbolicky, v podobě ikony červené barvy, jejíž linka pomyslně spojuje nastříhané obrazové skoky v čase, počínajíc impozantními záběry ze známého španělského festivalu La Tomatina. Zpočátku až nutkavý nadbytek červené nicméně brzy příliš zjevné a tedy příliš křehké symbolické pouto ke svému „označovanému“ rozbíjí. Velice záhy tak odkryje obrazově intenzivní smršť filmu jako plochu, kde chybí nejen symbolická hloubka, ale hloubka smyslu vůbec.
Kritika / Marcel Arbeit
Maďarský režisér Béla Tarr je mezi cinefily pojmem a Cinepur mu dlouhodobě věnuje zaslouženou pozornost: nedávno otiskl rozhovor, který s ním vedl Zdeněk Holý, i studii Aleše Stuchlého o práci kamery v jeho filmech. Teď v rámci Projektu 100 přichází do českých kin Muž z Londýna, jeho doposud poslední snímek, který natočil společně se svou manželkou Ágnes Hranitzkou, a na jehož scénáři se podílel další z jeho stálých spolupracovníků, prozaik László Krasznahorkai. Publikum Projektu 100 sice sleduje nekomerční evropskou produkci, nemusí však být nutně připraveno na černobílý film s minimem střihů a většinou záběrů v délce nad pět...
Kritika / Antonín Tesař
Filmy Davida Finchera se vždy nesly na módních vlnách omývajících dobovou hollywoodskou produkci. Snímek Sedm završil vlnu filmů z devadesátých let o posledních spravedlivých ve světě zaplaveném zlem, Klub rváčů předvedl nekompromisní variaci na apokalyptickou paranoiu přelomu tisíciletí. Jeho díla zároveň zvládala měnit styl od manýristických kamerových jízd v Úkrytu po strohé sedmdesátkové retro snímku Zodiac. Za jakousi vágní konstantu jeho nejvýznamnějších filmů pak můžeme brát fascinaci outsidery, kteří si vytvářejí vlastní osobitý domov ve stokách produkovaných většinovou společností. Proto je také nejpevnějším poutem jeho nového snímku Muži, kteří nenávidí ženy s režisérovou předchozí tvorbou postava počítačové hackerky Lisbeth Salander.
Kritika / Táňa Zabloudilová
Podle režiséra a scenáristy Jacquesa Audiarda dát člověku pěstí do tváře znamená poznat, jaký opravdu je. Postavy z Audiardových snímků bývají kriminálníci, rváči nebo neotesanci z chudých čtvrtí, kteří mají k fyzickému násilí blízko. Název jeho posledního filmu Na dřeň (v překladu originálního názvu Rez a kost) odkazuje k chuti krve a úlomkům kostí, které člověk cítí v puse, když pěstí dostane.Audiard debutoval scénářem k Profesionálovi, jedné z temnějších Belmondových kriminálek. Dále režíroval například snímky Čti mi ze rtů, kde bývalého vězně sbližujícího se s hluchou sekretářkou hraje Vincent Cassel, a...
Rozhovor / Zdeněk Holý
Tímto rozhovorem bychom rádi započali tradici rozhovorů s dramaturgy festivalů, které by měly pomoci návštěvníkům zorientovat se v programu. Mělo by jít o více méně neformální dialogy nad programovou nabídkou. Na začátku rozhovoru jsem se Pavla ptal na rozdíly mezi současnou filmovkou a dramaturgií LFŠ za bývalého uměleckého ředitele Jiřího Králíka. K orientaci v letošní nabídce by to ovšem přímo nepomohlo, začneme tedy od konce – rovnou u programu.