Cinepur RSS

Kritika / Antonín Tesař
U předchozího filmu Slámova filmu Venkovský učitel se bylo možné nadchnout pro jeho vyhraněný styl s dlouhými a choreograficky promyšlenými kamerovými jízdami. Čtyři slunce dovádějí sebevědomé zacházení se stylem ještě dál s tím, že tentokrát se do popředí dostává střih. Filmu se často daří propojit dynamiku střihu založeného na zahajování záběrů uprostřed rozehrané akce s rytmem vyprávění, ve kterém samotné postavy samy sebe několikrát přistihují uprostřed dělání něčeho, s čím nejsou plně srozuměné nebo za co nechtějí nést odpovědnost, ať už jde o opíjení, práci v drůbežárně nebo nevěru. Tam, kde se Slámův film drží sociálního realismu, pomáhá styl vyprávění vytvořit působivý obraz zmaru českého venkova či maloměsta.

Kritika / Vít Schmarc
Ač Danny Boyle disponuje velmi invazivní fantazií, jeho filmy jdou jen málokdy skutečně do hloubky. Shlížejí se ve vlastním nablýskaném povrchu, který přetéká okázalými efekty, napíná technické možnosti filmového jazyka a utápí se v jiskrných barvách i puntičkářských nápadech – setkání s Boylem je vždy zárukou ohňostroje invence a festivalu technické preciznosti, ovšem jen málokdy se u něj tne skutečně do živého. Jsou to extrémní sjezdy nebezpečně zvlněným povrchem vyprávění, euforické, závratné, překypující slastí z rychlosti.

Událost týdne / Redakce
Jubilejní 20. Dny evropského filmu zahájí 11. dubna 2013 v pražském kině Světozor švédský koprodukční snímek Call Girl Mikaela Marcimaina.

Kritika / Viktor Palák
Zatímco před několika lety sklízely nejpříznivější odezvu snímky přezdívané "hezké české filmy", které byly divácky vstřícné zejména díky přehledné naraci, jíž sekundoval nevynalézavý a nerušivý styl, v současné době se nejhlasitěji aplauduje domácím titulům, které spojují historické téma a ještě jsou pěkné na pohled. A nic víc. Tato pohlednost přitom nemusí být nijak "česká", ale spíše pokukující po hollywoodské zručnosti a rutině. A není třeba hned myslet na Zdeňka Trošku a jeho proslavený výrok, naznačující, že zlaté české ručičky by na adaptaci Pána prstenů nepotřebovaly zdaleka tolik kapitálu. Vyvrcholením touhy po "dobře vypadajícím filmu tuzemské (ko)produkce" se stalo dobové drama 3 sezóny v pekle.

Kritika / Juraj Antol
Točit film o stále neuzavřené kauze vždy přináší riziko, že se objeví nová skutečnost či zásadní průlom, který přivede autory na rozcestí, ba dokonce vrátí v úvahách zpět na začátek. 30 minut po půlnoci je takovým případem. Kathryn Bigelow se svým týmem připravovala špionážní drama o neúspěšném, již 10 let trvajícím honu na strůjce útoků z 11. září, Usámu bin Ládina. 2. května 2011 ale speciální jednotka amerického námořnictva DEVGRU bin Ládina v jeho úkrytu zabila a z neúspěšného pátrání se stalo úspěšné. Snímek, který měl původně směřovat k otevřenému a bezradnému konci, tak dostal jasné...

Rozhovor / Jan Kolář
Karel Och se stal loni na podzim uměleckým ředitelem nejvýznamnějšího tuzemského filmového festivalu. Před nadcházejícím 46. ročníkem MFF Karlovy Vary, který začne v pátek a potrvá až do 9. července, se s námi bavil nejen o filmech, které budou letos na festivalu uvedeny, ale i o dlouhodobějších změnách v dramaturgické koncepci karlovarské přehlídky.

Report / Ondřej Pavlík
Pokud ještě před pár lety na Berlinale zaznívaly sborové nářky nad nedostatečně kvalitní programovou skladbou festivalu, v 63. ročníku se již výrazně utišily. Kriticky naladěným hlasům se přesto i tento rok nabízel dostatek důvodů k vyslovení nespokojenosti, hlavní sekci nevyjímaje. Jestliže Viktor Palákve svém minulém berlínském reportu hodnotil složení soutěžních filmů jako vyrovnané, pak já musím letošní selekci označit za rozkolísanou. Svůj dojem nezakládám na přemrštěných požadavcích spojených s nenaplněným očekáváním nových mistrovských děl, ale spíše na překvapivě nízké úrovninebo očividné průměrnosti některých vybraných snímků.

Kritika / Petr Hamšík
Zdá se, že letní velkorozpočtové trháky jdou buď cestou recyklace v dlouhých sériích pokračování, nebo vytváření podivných žánrových „mash-upů“, v nichž se střetává na první pohled nemísitelné. Bekmambetova kombinace životopisného dramatu a upírské vyvražďovačky pracuje s jednoduchou premisou – pan prezident se od útlé dospělosti oháněl stříbrnou sekyrkou a díky svému učiteli Henrymu se naučil, jak zabíjet svoloč tehdejší Ameriky, krvelačné upíry. „Životopisná rovina“ sice zejména v dialozích působí zcela lobotomicky, přesto se Bekmambetovi daří udržet snímek v mezích alespoň občasné zábavnosti – díky troufalé snaze o patos a absurdním výjevům můžeme snímek číst jako podivnou komedii