Cinepur RSS

Kritika / Antonín Tesař
Válka v Iráku postupně přestává být tématem filmů, které se pokoušejí především o kritiku politické situace (V údolí Elah, Redigováno), ale stále víc se na ni zaměřují i snímky, jejichž primární záměr leží v žánrové podívané. Sem spadá oscarová Smrt čeká všude Kathryn Bigelowové i nový snímek Paula Greengrasse Zelená zóna. První z nich se stal jakýmsi opožděným hitem, jenž vzbudil širší pozornost až v souvislosti s oscarovými nominacemi, zatímco druhý nyní sklízí negativní kritiku zahraničních publicistů za to, že neobstojí ve srovnání právě s novým vítězem cen Akademie.

Kritika / Šárka Gmiterková
Plakát k filmu Johna Hillcoata, v němž jsou ženy redukovány na dekorativní element dramaticky jednajících drsňáků, tuto vztahovou dynamiku převádí do vizuální podoby. Jessica Chastain vypíná hruď v pozadí, zatímco Tom Hardy jako Forrest Bondurant míří káravým pohledem směrem k Shiovi LaBeouf v roli Jacka. Krom toho plakát ve zkratce naznačuje, která z linií tvoří srdce příběhu (Jack a jeho snaha prosadit se navzdory podceňování svých starších bratrů), a také svědčí o tom, nakolik je mísení žánrů v Zemi bez zákona věcí castingu, hereckých technik, stylizace a kostýmování.

Novinka / Redakce
Ve věku 92 let zemřel v úterý v Londýně legendární průkopník "stop-motion" animace, Ray Harryhausen. Mezi nejčastěji vzpomínané vrcholy jeho nezaměnitelné trikové práce patří hollywoodské dobrodružné spektákly Souboj titánů a Jáson a Argonauti.Raye Harryhausena zásadně ovlivnil film King Kong, který zhlédl ještě jako dítě. S animátorem Willisem O'Brienem pak spolupracoval na svém prvním celovečerním filmu Mighty Joe Young, King Kongově volném pokračování. Harryhausen piloval svůj osobitý styl především na fantasy produkcích inspirovaných antickou nebo orientální mytologií. Za jedno z jeho nejvydařenějších děl je...

Kritika / Antonín Tesař
Hororová komedie Zombieland je důstojným pokračovatelem a zároveň reformátorem žánrových klasik režiséra George A. Romera. Jeho série filmů o živých mrtvých využívala zombie subžánr jako pole pro sžíravé společenskokritické komentáře, přičemž zástupy oživlých mrtvol zde vždy sloužily jako obraz tupého nenasytného davu. Zombieland u motivu davu zůstává, ovšem zcela zaměňuje kontext, v němž nechává hrstku přeživších proti tupé většině nepřeživších bojovat.

Kritika / Zdeněk Holý
Když se rodí kult, chcete být u toho, patřit mezi zasvěcené. Už název filmu Jitky Rudolfové (Zoufalci) v sobě skrývá příslib něčeho, co záměrně vyděluje z úspěšnější společnosti, přičemž toto potenciální minus je vyvažováno sladkým tajemstvím: my víme. Pro kult by svědčila i čísla návštěvnosti, která jsou na film pojednávající o vyhraněné skupině postav velmi slušná – po dvou víkendech přes 24 000 diváků. Kult se přesto pravděpodobně nezrodil. Snímku totiž (narozdíl od Samotářů) zjevně nejde jen o to, představit „zoufalý“ postoj ke světu, dát na odiv důstojné zoufalství; Rudolfové dílo má i kinematografické...

Kritika / Antonín Tesař
Historie ovládnutí Země druhem inteligentních opů je velkým příběhem v pozadí původní Planety opic Franklina J. Schaffnera, který má podněcovat diváckou fantazii a završit moralistické vyznění díla. Elegance závěru prvního dílu opičí série spočívá v tom, že vše potřebné k tomuto příběhu odhalí v jediné scéně s troskami Sochy svobody. Věta „Tak jsme to nakonec dokázali“ říká všechno podstatné, další informace už jsou odsouzené jen k tomu, aby moralitu prvního filmu umocnily nebo učinili doslovnější. Přesně to dělá Zrození Planety opic, stejně jako dvojice pokračování původního filmu nazvané Útěk z Planety opic a Dobytí Planety opic, jež se rovněž pokoušejí vyprávět přímo o opičí revoluci.

Kritika / Vít Schmarc
Film Zvuk hluku je uspořádán jako playlist o čtyřech kompozicích, z nichž se sestává symfonie pro šest bubeníků a jedno město. Nilsson a Simonsson v zásadě vzali původní hříčku a znásobili ji velikostí prostoru a nebezpečím, které hudebníci podstupují. První skladba rozehrává operační sál, druhá banku, třetí se přesouvá do otevřeného prostranství před operu, čtvrtá pak rozduní celé město. Paradoxně ale platí: čím více se snímek vzdaluje komornosti, čím okatěji je excentrický, tím méně jsou jednotlivá hudební zastavení vzrušující.

Kauza / Tomáš Stejskal
Zlínský svátek snímků pro děti působí jako velká a prestižní akce. Počtem filmů, vlastním pravidelným okénkem ve veřejnoprávní televizi i faktem, že je jedním ze dvou našich festivalů schopných platit celoročně svůj štáb, vyvolává oprávněný pocit, že jde o jednu z největších (a zároveň nejvýznamnějších?) filmových akcí u nás. Rozpaky však započnou hned po příjezdu. Nechci zde hodnotit jednotlivé filmy, spíše mi jde o rozpor toho, jakou tvář festival laické i odborné veřejnosti nabízí a jaký je navzdory tomu výsledný dojem. A druhá obtížně rozšifrovatelná otázka – též spojená s titulkem – zní, pro koho má být festival určen.