Cinepur RSS

Rozhovor / Lucie Česálková
Není to ani filmový historik, ani filmový teoretik, ani filmař, ani archivář. Adrian Wood je hledač. Je to člověk, který ví, jaké dokumentární záběry se nacházejí v jakých světových archivech a hodí se jako archivní metráž do historických dokumentárních filmů. Hledal je především pro produkční týmy komerčních britských televizí. Během své práce stačil od sedmdesátých let pomocí archivních záběrů rekonstruovat mnohé z klíčových událostí dějin 20. století a stále se mu daří zkracovat seznamy filmů, které byly považovány za ztracené.

Web / Matěj Nytra
První česká „art“ VoD platforma je na síti. Projekt distributorů Aerofilms se snaží přilákat své diváky poprvé alternativní cestou, bez níž se však možná zanedlouho náročnější divák v českém prostředí (především však mimopražském) neobejde.

Rozhovor / Lucie Česálková
Od 12. do 17. dubná probíhá již 46. ročník olomouckého festivalu populárně-vědeckých a dokumentárních filmů AFO. V letošním ročníku na postu ředitele festivalu vystřídal Petra Bilíka dramaturg Jakub Korda. S ním jsme mluvili o dalším vývoji programové koncepce AFO, dramaturgických sekcích festivalu a průsečících mezi kinematografií a vědou.

Kritika / Zdeněk Holý
Hlavní hrdina tragédie podle Aristotela nesmí být zcela dobrý, jinak totiž nevzbuzuje soucit, nýbrž odpor a nesouhlas publika. Již dlouho tato poučka neplatí – alespoň od doby, kdy bylo vynalezeno melodrama, jež dopředu oznamuje smrt či utrpení kladného hrdiny, a připravuje tak diváky na maximální soucit, který by bez takové přípravy vzbudil pouze nelibost. Od laciné sentimentality nás však, jak se vědělo a hlavně dělo až do klasicismu, dobře osvobozuje vznešená postava ve smyslu jejího společenského postavení: šlechtic, král nebo heroj totiž řeší problémy odpovídající jejich postavení. Na pomezí tragédie (zasazení děje do antiky), melodramatu (zkoušená ženská hrdinka) a hrdinského dramatu (její společenské postavení) se odehrává nový film Alejandro Amenábara Agora.

Cinepur choice / Antonín Tesař
Snímek Amer bývá popisován jako výstřední pocta žánru italských kriminálek nazývanému giallo. Zjevně přitom jde o vědomou evokaci, jak napovídá už plakát vyvedený ve stylu giallo filmů nebo použitá hudba převzatá ze starých italských žánrovek. Chápat snímek jako poctu žánrové tradici je ale hodně úzké vymezení pro film, který míchá styl a motivy italských krimi a hororů s francouzským festivalovým proudem filmařského „senzualismu“ tvůrců jako Claire Denis či Philippe Grandrieux. Výsledkem je syntéza, která nechává děs vyvstat na podivných místech fascinovaně ohledávaných senzualistickou kamerou, totiž na povrchu lidského těla.

Televize / Antonín Tesař
Při porovnání současné „quality TV“ a filmové produkce se většinou mluví o tom, že televize má na své straně vybroušená vyprávění, zatímco film spektakulární výjevy a efekty, což je dáno už rozdílem obou médií – malá obrazovka televize se už rozměrově nemůže rovnat projekčnímu plátnu, film zase nemůže roztáhnout svůj příběh do množství navazujících epizod. Tento rozdíl se ale obě média pokoušejí překonat – hollywoodské kinematografii dominují filmové seriály a televize se pouští do stále spektakulárnějších produkcí. Jako dobrou ukázkou spektakulárního seriálu si sice můžeme posloužit Hrou o trůny, jenže tam...

Rozhovor / Martin Blažíček
András Szirtes (nar. 1951) je přední maďarský tvůrce filmového experimentu. Dnes představuje jednoho z posledních aktivních autorů generace filmařů-experimentátorů, kteří svou kariéru začali v produkci Studia Bély Balázse na konci 60. let. Jeho snímky se pohybují na pomezí filmu materiálního a výtvarného, avšak s výrazným přesahem k autobiografii a intimně zaměřené tvorbě. Natočil více než 30 filmů, což zahrnuje krátké experimentální studie, dokumenty i celovečerní hrané filmy (mj. experimentální adaptaci Markýz De Sade a jeho život /Sade márki és élete, 1993/, za kterou obdržel zvláštní cenu Maďarského filmového festivalu), jeho filmy Úsvit (Szelet, 1973–80, známější pod anglickým titulem Dawn) a Gravitace (Gravitáció, 1981) byly oceněny na festivalu v Oberhausenu.

Glosa / Pavel Bednařík
Stvořit nezaujatý komentář k situaci, která vznikla ve festivalové krajině v roce 2010 v oblasti animovaného filmu, je nesmírně nevděčný úkol. Animovaný film tvoří jednu z klíčových os vývoje české kinematografie a není možné vytýkat či zazlívat nikomu, že se animaci hodlá věnovat při koncipování hlavní ideje jakéhokoli festivalu. Přestože je klasická animace vnímána jako jedna z klíčových oblastí, ve které česká kinematografie výrazně zasáhla do světového povědomí, její porevoluční zázemí v Čechách nebylo a stále není optimální.

Rozhovor / Lucie Česálková
O AniFestu, jak se vyvíjel v průběhu uplynulých deseti let, i o tom, jak bude vypadat letošní ročník, který proběhne od 26. dubna do 1. května 2011 v Teplicích, v rozhovoru s programovým ředitelem Pavlem Horáčkem a programovou koordinátorkou Malvínou Toupalovou.

Kritika / Šárka Gmiterková
Režiséra Joe Wrighta doposud nejvíce proslavily jeho první dva filmy - literární adaptace zasazené do malebných exteriérů s důrazem na společenské rituály privilegovaných vrstev. V případě Anny Kareniny (dalším ukázkovém příkladu herritage cinema) se velmi dobře ukazují jak pozitivní tak negativní aspekty Wrightova stylu, s nímž přepisuje důvěrně známé příběhy. Jeho vize jsou nádherné, oslnivé záplavou bělostného mušelínu a třpytivých šperků, jenže málokdy ukazují minulost jako past, jako dusivé vězení nesmyslných společenských rituálů.