Cinepur RSS

Kritika / Ondřej Pavlík
Konstantou posledních filmů Stevena Soderbergha se stala jistá dávka podvratnosti, která obvykle odpírala očekávatelná divácká potěšení. Zatímco v katastrofické Nákaze musel hvězdný herecký ansámbl ustoupit novému smrtícímu viru, jehož vlastnosti opanovaly i formu a styl snímku, a Dívkou na přán byla pornoherečka Sasha Grey, která své svršky ve filmu odkládala jen sporadicky a účastnila se místo toho rozpravy nad všudypřítomnou odosobnělostí v ekonomicky destabilizované Americe. Soderberghův nejnovější film je sondou do života striptérů a v kontextu výše uvedených snímků se lehce vymyká tím, že svému cílovému publiku alespoň z části dává to, po čem již předem touží.

Kritika / Lucie Česálková
Jako držitel ocenění za nejlepší maďarský film roku 2009 byla Bibliotheque Pascal Szabolcse Hajdua v České republice prvně uvedena již na prázdninové Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Přestože se během svých nepříliš četných zahraničních uvedení nesetkala vždy s obdivem, našla si díky Asociaci českých filmových klubů na rozdíl od jiných (mnohdy pozoruhodnějších) letošních titulů cestu i do běžné distribuce. Důvodem, proč máme exkluzivní možnost vidět nový Hajduův film i v kině, je ale spíš distributorova slepá sázka na tvůrce, který před čtyřmi lety okouzlil svými Bílými dlaněmi (2006), než výjimečnost samotného snímku.

Kritika / Jan Kolář
Dosavadní Hanekeho filmy se obvykle vyznačovaly dvěma rysy. Jednak úzkým, hranicemi rodiny vymezeným prostorem, v němž explodovaly nebo odumíraly konflikty pohřbené pod povrchem bezchybně upraveného (a proto i zcela bezvýrazného) života současné středostavovské společnosti. A potom neustálou snahou fragmentarizovat: dějové motivy, které byly neustále vytrhovány z příčinných souvislostí, i narušená kontinuita nasnímaných záběrů, jež byly v průběhu filmů takřka vždy demaskovány jako umělé reprezentace reality, pomáhaly budovat ten podivně frustrující zážitek, který v divácích Hanekeho tvorba vyvolávala od Sedmého kontinentu až po thriller Caché.

Kritika / Lucie Česálková
Na oficiální světové premiéře nejnovějšího snímku Biutiful Alejandra Gonzálese Iñárritua v květnu 2010 v Cannes se prý filmu tleskalo vestoje. Podle všeho však tehdy diváky ze židlí zvedala spíše falešná festivalová slušnost a úzkoprsost – navzdory mnoha pozitivům totiž film až příliš často laškuje se sentimentalitou a patosem a dotírá ambicí o existenciální přesah.

Kritika / Táňa Zabloudilová
Nápad navázat na trilogii o agentovi, který ztratil paměť a na útěku před bývalými nadřízenými postupně skládá obraz svojí identity, bez Matta Damona tím, že se Jason Bourne prohlásí za špičku ledovce následovanou řadou dalších agentů, dával možnost pustit se do thrilleru epických rozměrů. Na to je ale film dějově příliš banální a režisérsky nekonzistentní. Postava Aarona Crosse má sice jasnou i dostatečně problematickou minulost na to, aby dokázala utáhnout celý film, Gilroy ale občas jako by zapomínal, že už netočí o Bourneovi. Snad ve snaze mít ze snímku něco nového, ale ve starém a oblíbeném obalu, kombinuje věci, které spolu nesouvisejí.

Kauza / Michal Procházka, Lukáš Gregor
Na konci května byla z iniciativy tvůrců a producentů českého animovaného filmu založena Asociace animovaného filmu. Pro Cinepur zdůvodňuje ideu stojící za Asociací její tajemník Michal Procházka, o pohled zvnějšku jsme požádali Lukáše Gregora, pedagoga a vedoucího Kabinetu teoretických studií na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.

Kritika / Tomáš Stejskal
Tvorba prosáklá osobními traumaty přináší vedle autentičnosti i nebezpečí ulity, do níž nelze autora následovat. Dílo Romana Polanskiho je sice plné osobních motivů – stísněnost uzavřených prostor vycházející ze zkušenosti holocaustu patří mezi ty stěžejní –, nesklouzává však do polohy soukromé terapie či pouhého boje s vlastními běsy. Když se Polanski vzápětí po opuštění domácího vězení pustil do adaptace divadelní hry Yasminy Rezy Bůh masakru, jejíž protagonisté jsou sevřeni po celou dobu prostorem jednoho bytu, zdálo se, že tento návrat do tenat bytové izolace bude mimo jiné opět osobně založenou výpovědí na základě cizích osudů či fikčních vzorců.

Kritika / Táňa Zabloudilová
Poslední film bratří Tavianiů natočený v jednom z nejostřejších italských vězení vznikl z okouzlení. Přes osmdesát let staří režiséři dostali náhodou pozvání na představení vězeňského divadelního souboru, při kterém se cítili natolik fascinovaní hereckým projevem jeho členů, že se rozhodli s ansámblem složeným z někdejších mafiánů natočit film. Kriminálníci v něm mezi celami a na vězeňském dvoře přehrávají Shakespearova Julia Caesara a stejně jako Tavianiové žasnou nad sílou umění.

Videohra / Jaroslav Švelch
Když se v souvislosti s hrami používá slovo „realistický“, zpravidla se mluví o grafice. Hodnotí se, jestli věci, které nikdo z nás nikdy neviděl – mimozemská vegetace, fantastická zvěř či frontová linie – vypadají tak, jak mají. Málokoho napadne mluvit o sociálním realismu ve stylu Kena Loache, o uměleckém zájmu o problémy našeho světa. Málokoho napadne napsat hru o stánkařích, pachtících se po špinavých ulicích neutěšeného velkoměsta. Cart Life, nezávislá hra od amerického výtvarníka Richarda Hofmeiera, řadou kritiků považovaná za nejoriginálnější titul loňského roku, není zábavná podle kritérií dnešní komerční produkce, ale starost o vaše hrdiny i o blaho zákazníků vás nakonec bude motivovat k tomu, abyste dřeli.

Kritika / Antonín Tesař
Pátý film režiséra Darrena Aronofského vyznívá jako nervózní syntéza předchozího Wrestlera s jeho ranými snímky Pí a Rekviem za sen (velikášsky kýčovitá Fontána byla naštěstí zapomenuta). Skrze motiv baletu dílo zdůrazňuje obrazy pohybujícího se těla a téma šílenství zase otvírá cestu k halucinační nespolehlivosti vyprávění. Obě tendence jsou přitom vzájemně protichůdné: zpochybnění událostí považovaných ve fikčním světě snímku za reálné vede k jejich odhmotnění v očích diváků.