Cinepur RSS

Kritika / Viktor Palák
Do hlavní soutěže festivalu v Benátkách vybraný snímek Černá Venuše vcelku dobře zapadá do té části distribuční nabídky AČFK, která jako by cílila v první řadě na osvětu. Dílo Abdellatifa Kechicheho není – podobně jako třeba Kvílení (2010, režie Rob Epstein a Jeffrey Friedman) – svou formou vyloženě zastaralé, ale až příliš ho ovládá nutkání „něco říct“ nebo přímo poučit. Jistě ne prvoplánově – naopak, dvouapůlhodinový snímek prozrazuje vizi i režijní kontrolu – ale přece jaksi didakticky.

Kritika / Aleš Stuchlý
Klíčem k novému snímku autorského dua Filip Remunda-Vít Klusák je jeho žánrové vymezení: pojem dokumentární komedie může zavánět alibismem a neochotou z více jak 120 hodin natočeného materiálu vysochat názorotvorný celek, pravda je ale taková, že oba režiséři vypustili po tříleté práci do světa velmi zručně natočený a sestříhaný snímek, který je stejnou měrou vtipný jako děsivý.

Kritika / Lucie Česálková
Post-apokalyptická fikce patří k těm žánrům, jež ve svém filmovém ztvárnění propojují atraktivní vizualitu s alegorickým přesahem. Svorně pracují s motivem katastrofy, která zásadně pozměňuje základní okolnosti života a jako taková funguje coby prověrka lidských hodnot v extrémní situaci. Zpravidla se jedná o příběhy s poselstvím o existenciálním rozměru lidství, odehrávající se v kulisách osobitých vizí deformovaného světa a nových podmínek života na planetě. Román Cormaca McCarthyho Cesta patří mezi postapokalyptickými díly k těm, jež tento nový svět líčí jako místo veskrze nehostinné, zdevastované blíže neurčenou katastrofou, jež zpustošila krajinu a zbavila svět veškeré vegetace.

Che Guevara - Revoluce / Ikona versus schemakritikaJan Kolář

Událost týdne / Redakce
Večer u příležitosti vydání nového čísla CINEPURu s tématem VIDEOKLIP přinese několik kontrastních klipových bloků. Japonský pop a jeho vizuální kódy představí komentovaný výběr Karla Veselého. Erotická myčka aut Heidi Janků a další rarity pocházejí z archivu Aleše Stuchlého. Ponor do fascinujícího a různorodého klipového díla Michela Gondryho zprostředkuje Pavel Klusák. Ten také uzavře celý program kapitolou z dějin kontroverzních a cenzurovaných klipů.

Kritika / Antonín Tesař
Režisér David Cronenberg si k adaptaci románu Dona DeLilla Cosmopolis zvolil zatraceně nebezpečnou metodu. DeLillova kniha o duševním rozkladu mladého miliardáře cestujícího v limuzíně ve světě budoucnosti, kde rozpad trhu předjímá zkázu kapitalistického světa, jak jej známe, je napsána jako zachycení proudu hrdinova vědomí v kombinaci s jeho silně sofistikovanými a často i silně delirickými rozhovory s ostatními postavami.

Kritika / Jindřiška Bláhová
Hořká komedie Další rok (2010) se ve své vycizelované a rozeznatelné formě "artového" filmu jeví na první pohled jako další charakteristický snímek britského režiséra Mikea Leigha. Pohled do života spokojeného a finančně zajištěného postaršího manželského páru, kolem něhož cirkulují více či méně zoufalí a nešťastní známí a příbuzní, nese všechny rysy specifické Leighovy pracovní metody i vypravěčského stylu.Vznikl bez scénáře a je výsledkem mnohatýdenního improvizovaného zkoušení, během něhož se herci postupně stávají postavami. Klade důraz na vytvoření iluze naturalistického záznamu každodenní skutečnosti, lidských emocí a prožitku, kde banální a obyčejné je v centru pozornosti jakožto hlavní hybatel lidské existence.

Horizont / Matěj Nytra
Z jedenadvaceti ročníků Ceny Jindřicha Chalupeckého (CJCH) se videoartu a práci s filmovým médiem podařilo prosadit pouze v roce 2008, oceněním Radima Labudy. Ačkoliv Mark Ther (nar. 1978), nový laureát a dlouhodobě ceněný autor videofilmů a koncepčních instalací v galerijním prostoru, před lety na Akademii výtvarného umění v Praze studoval malbu, blízký vztah ke „klasickému“ filmovému jazyku v jeho tvorbě zřetelně potlačuje typicky abstraktní výtvarnou expresivitu, rytmickou hru či jiné principy, jež si divák s pojmem videoartu běžně spojuje.

Kniha / Jaromír Blažejovský
Płażewského Dějiny filmu jsou pozůstatkem bájných dob, kdy takřka každý filmolog byl zároveň novinářem, teoretikem, historikem, archivářem, pedagogem, kinařem a klubovým aktivistou. Pokud cestoval a viděl hodně filmů, těšil se uznání. Płażewski vypráví dějiny filmu, jak je v socialistickém světě prožívalo publikum narozené zhruba před rokem 1968. Postupuje po národních kinematografiích, uměleckých filmech, režisérech. Technickým, produkčním, sociologickým, politickým či institucionálním pozadím se nezabývá. Čtenář se nemusí bát, že by tu byl konfrontován s nároky nové filmové historie.

Kritika / Daniel Řehák
Alexander Payne je dokonalým příkladem úspěšného režiséra, který dokáže s relativně nenápadnými filmy prorážet na mainstreamovém trhu, a to především z toho důvodu, že servíruje životní strasti obyčejných hrdinů formou idylických až „limonádových“ příběhů. Ačkoli starý Schmidt trpěl v komedii o sobě samém solidní stařeckou depresí a ztrátou iluzí o životě svém i svých potomků, ačkoli všechny závazky a hodnoty v Bokovce byly zpřetrhány, to, co si lze z posledních filmů Alexandera Paynea zapamatovat, je nakonec sladkobolná atmosféra a figurky k zalíbení. V případě jeho aktuálního dramatu Děti moje je tomu nejinak.