Cinepur RSS

Kritika / Michal Procházka
Nové filmové zpracování vyhlazení Lidic v našich kinech je jako velká česká stavba. Zbourají vám starou komunistickou budovu, aby na jejím místě vznikl palác. Postupně se vymění několik architektů, najmou se řemeslníci. Pak stačí svézt z východu levné slovenské lopaty a polského chlopka, aby alespoň někdo trochu pracoval. Brzy překvapení obyvatelé zjistí, že jim v sousedství roste „multifunkční budova“ s kancelářemi, garážemi, Tescem a usychajícími stromy místo slibovaného parku.

Kritika / Lucie Česálková
V současné kinematografii bychom jen těžko hledali jiný film, pro jehož vznik, výslednou podobu, ale i divácké přijetí a kritické zhodnocení by byla natolik zásadní produkční historie a koncepce, než Život v jednom dni. Bráno zeširoka, mohli bychom jeho kořeny hledat již v první půli roku 2005, kdy se svět internetu rozrostl o novou doménu – platformu pro sdílení videa s názvem YouTube. Ta během pěti let své existence zásadně proměnila vztah veřejnosti k formátu videa: učinila z něj významný prostředek utváření komunitních vztahů, nabourala dosavadní představy o možnostech distribuce, a tedy i o dostupnosti soukromých i „oficiálních“ videozáznamů. Rozšířila možnosti vlastní kreativní práce s videem, ve smyslu způsobů recepce nastolila jako dominantní selektivně-fragmentární modus sledování ukázek, jakožto vizuální archiv rozšířila obzory kolektivní audiovizuální paměti… A v roce 2010 se rozhodla oslavit své páté narozeniny tím, že o sobě natočí vlastní film.

Videohra / Antonín Tesař
Oblast nezávislých videoher (někdy označovaných také jako „artové videohry“) se v poslední době pozoruhodnými způsoby vymezuje proti návykům mainstreamových titulů, jak co se týče samotných herních principů, tak ohledně vyprávění či grafiky. První titul dánské nezávislé firmy Playdead nazvaný Limbo soustředí svou pozornost na poslední jmenovanou oblast. Zatímco v hlavním proudu videoherního průmyslu se do určité míry stále drží zažitá evoluční představa, že každá nová generace her musí být graficky preciznější než předchozí a musí to dát najevo patřičně bombastickým designem, nezávislé hry (už svými ekonomickými možnostmi) posedlost „vývojem“ opouštějí a až demonstrativně předvádějí, že do tohoto závodu vůbec nechtějí patřit.

Kritika / Ondřej Pavlík
Lincolna obklopuje hned několik „mýtů“: zvěsti o nadějném oscarovém kandidátovi, lidové báchorky o jeho zdlouhavé a nudné akademičnosti, nařčení z přehnaně ikonografického zpodobení významné historické figury a nakonec chvalozpěvy vyzdvihující formální vytříbenost a nenápadnou filmařskou invenci. Poslední dva náhledy dohromady nejlépe vystihují, v čem tkví rozporuplnost snímku; současně ovšem stále představují jisté zjednodušení. Je pochopitelné, že barokně nasvícené, precizně inscenované obrazy přetvářející vzývaného státníka v mučednického světce na sebe poutají největší pozornost. Lincoln však není jen...

Kritika / Ondřej Pavlík
Dětská hra zavede dvě děvčata oděná do barevných nedělních šatů na lesní svah poblíž domova. Jejich rozdováděné skotačení zbrzdí vzduchem poletující popel, který nejprve vypadá neškodně, jako šedavý sníh. Kamera přeskočí na detail vzhůru obrácené tváře starší z obou sester, jejíž výraz prozrazuje mírné znepokojení. Mezi drobnými částečkami popela se do dívčiny ruky snese ohořelá fotografie s Vůdcem v jejím středu. Idylu vystřídá leknutí a útěk. Zlověstná předtucha porážky a konce se dostala i do odlehlých koutů Německa. V emblematické scéně z úvodu filmu Lore přichází děsivé zprávy náhle a neznámo...

Fenomén / Pavel Horáček, Malvína Toupalová
V únoru letošního roku uplynulo sto let od narození Jiřího Trnky, filmaře, jehož způsob práce s loutkou znamenal zásadní obrat v dějinách stop-motion animace. Trnka posunul loutku dopředu tím, že se vrátil zpět k její prapodstatě a cíleně zdůrazňoval její magické atributy. Co „trnkovskému“ zvratu předcházelo a kdo na nově vzniklou tradici navázal? Tvorbě Jiřího Trnky a „magii filmové loutky“ je věnován letošní ročník festivalu animovaného filmu AniFest (26. dubna – 1. května, Teplice).

Kritika / Petr Hamšík
Je příznačné, že cizincův pohled na severské země je zpravidla zamlžen romantizující představou fungujícího sociálního státu a relativně spokojené společnosti, zatímco skandinávské kriminální příběhy nám ukazují zásvětí zdánlivě poklidných maloměst a nakukují do oblastí, v nichž si mrtvoly celé roky nikdo nevšimne. Za oponou „ideální společnosti“ se v těchto dílech vyskytují psychopatičtí násilníci, státní instituce, jež si dělají, co se jim zlíbí, východoevropští imigranti, kteří úspěšně rozjíždějí obchod s drogami a rádi využijí pomoc zběhlého studenta ekonomie či zlo, které má v letní krajině věčného světla podobu zdánlivě normálního souseda.

Televize / Jana Jedličková
Stejně jako většina seriálů a filmů z produkce HBO, i Luck sází na světově známé herecké hvězdy (v seriálu vystupují mimo jiné Dustin Hoffman, Nick Nolte či Michael Gambon), léty praxe ošlehaný realizační tým naplněný filmařskou elitou (scénář napsal autor David Milch, výkonným producentem seriálu byl Michael Mann) a v řadě neposlední také na horentní sumy amerických dolarů v kapsách slavných producentů. Někdy se ovšem na míle daleko inzerovaná kvalita s poptávkou nesetká a namísto instantního úspěchu se dostaví pořádný debakl.

Kritika / Antonín Tesař
Francouzské Lurdy, pověstné jako katolická továrna na zázraky, jsou jednou z výkladních skříní institucionalizovaného křesťanství, ale tím pádem také výlohou, kterou lze zvenčí nejsnadněji roztříštit. Film Jessicy Hausner, který má jméno francouzského města ve svém titulu, se přitom nepokouší o agresivní a destruktivní útok, ale spíš jemně ohledává a tlačí na pukliny, které na tomto vyleštěném povrchu nachází. Snímek ve své skepsi ohledně možnosti rozeznat nějakou událost jakožto zázrak připomíná slavné Humovy úvahy o zázracích.

Kritika / Viktor Palák
Moretti dává ve výsledku instituci papežského stolce jakousi lidskou tvář, demytizuje to, co se děje za zdmi vatikánských chrámů a ukazuje, že při konkláve se lze mýlit stejně, jako když nedokáže smrtelník na náměstí Svatého Petra dobře rozeznat bílý kouř od tmavého. Volba papeže i ostatní vatikánské rituály a tradice se sice řídí přesnými pravidly, avšak s nimi hrdina Morettiho filmu nebojuje, stejně jako to není zlatá klec Apoštolského paláce, ze které by chtěl uniknout. V souladu s rezignací na kritiku církve jako takové (či naopak jejímu pochlebování) nechává režisér papeže trpět osobními lidskými slabostmi a neustupujícími tužbami, které se mu od mládí nepodařilo naplnit. Papežský hábit zde není ústředním motivem, ale jen doprovodným kostýmem, který precizně vypravenému filmu sluší.