Cinepur RSS

Cinepur choice / David Bordwell
Snímek Šírin z roku 2008 patří do experimentálnější, méně známé a přirozeně i méně oceňované – větve Kiarostamího tvorby. Po úvodní titulkové sekvenci, v níž je prostřednictvím montáže středověkých miniatur v rychlosti převyprávěn klasický milostný příběh arménské princezny Šírin a perského krále Chusreva, se obraz a zvuk filmu úplně rozejdou. Následujících osmdesát pět minut sice diváci naslouchají ztvárnění Nizámího eposu z 12. století – slyší hlasy herců, hudbu, příslušné zvukové efekty… Ze samotného legendárního milostného trojúhelníku, do nějž se zaplete muž ochotný pro svou lásku obětovat trůn či zabíjet přátele a žena, které její uhrančivá krása přináší jen utrpení, však nic neuvidí.

Kritika / Jan Kolář
Výjimečnost některých filmů je zjevná už ve chvíli, kdy je sledujeme. Oslňují svou technickou virtuozitou, výtvarnými kompozicemi záběrů, inovativním způsobem narace nebo snahou proměnit živé herce v děsivě strnulé figuríny potažené maskami z kůže – zkrátka čímkoli, co vytrhne náš pohled ze všedního rytmu vnímání, kterým odtékají naše životy. Umění nefascinuje proto, že dokáže vzletněji a vznešeněji opakovat to, co známe a co bychom si (snad) měli připomínat, ale kvůli možnosti zahlédnout věci (bytosti, vztahy) v nových souvislostech; osvobozené a vytržené z nánosů funkcí, které na nich v průběhu času buď ze zvyku nebo z lenosti ulpěly.

Téma / Helena Bendová
Co jsou vlastně hry? Proč si lidé hrají, a to i v době, kdy už dávno přestali být dětmi? Jsou počítačové hry v něčem odlišné od ostatních typů her, přinášejí hráčům něco nového, specifického? Na tyto otázky vzniklo v minulém a současném století mnoho odpovědí, některé z nich se tu pokusím stručně načrtnout.Obecná teorie herMezi nejdůležitější osobnosti, které položily základ novodobému uvažování o hrách, bývají řazeni Johann Huizinga a Roger Caillois. Holandský historik a teoretik kultury Johann Huizinga napsal v roce 1938 knihu Homo ludens, v níž se zamýšlí nad tím, proč si lidé vlastně hrají, jaký smysl...

Kritika / Vít Schmarc
Skyfall jako by trochu upozadil odkaz dvou předchozích filmů, které nabourávaly mýtus poživačného Dandyho s věčným nadhledem nad časem a smrtí, ale i fantaskní svět, kde se dobro a zlo potýkají v blyštivých kulisách „buržoazního“ luxusu. Sam Mendes natočil film, který by se dal označit pojmem „meta-bondovka“, neboť spíše než další generický film „s Bondem“ značí film „o Bondovi“. Nikoli jen o Bondovi-postavě, ale o Bondovi coby hrdinském modelu a bondovských filmech jako typu podívané. Ostatně - zajímají nás skutečně ještě „holé“ hrdinovy činy, nebo se mnohem víc opájíme narcistní krásou jejich prezentace?

Kritika / Jiří Flígl
Fascinace Herzoga extrémními postavami před kamerou i vně vyprávění zajisté pramení z nevyzpytatelnosti jeho samého. Tvůrce, který proslul mimo jiné tím, že na důkaz podpory začínajícím filmařům veřejně snědl svou botu, rozšířil předestřenou linii své tvorby snímkem Špatnej polda uvedeným loni na festivalu v Benátkách. Tentokrát se autor spojil s vysmívaným, kdysi oceňovaným hercem Nicolasem Cagem, do jehož přepjatě teatrálního herectví, egocentricky blouznivého výběru rolí a bizarních účesů se pravidelně strefují nejen filmoví fanoušci, ale i seriózní kritici.

Kritika / Antonín Tesař
Kontroverze, které na sklonku devadesátých let vyvolala slova „Hit me baby one more time“ v písni Britney Spears, mohla být snadno vyvrácena už jejím videoklipem. Interpreti, kteří refrénu přičítali submisivní masochistické významy, přehlíželi, že podřízenost v lásce i sexu je to poslední, oč v proslulém songu jde. Celé video je rámované jako fantazie dívky nudící se při školní výuce a většinu klipu sledujeme záběry samotné Spears, jak tancuje před kamerou nebo na ni vrhá stydlivé pohledy. Chlapec, jemuž dívka text své písně věnuje, se ve videu mihne jen ve druhé půlce na několik záběrů. V centru pozornosti zůstává samotná...

Stále kinema / Zlatý řez (českým myšlením o filmu)knihaZdeněk Hudec

Glosa / Jiří Flígl
Na český trh s DVD lze nahlížet z mnoha úhlů a pokaždé bude výsledný dojem trochu odlišný. Namísto snadno se nabízejících apokalyptických vizí se tentokrát pokusíme situaci předestřít jako výsledek částečně nekontrolovaného dynamického vývoje, k němuž došlo v posledních letech a v němž stejně formativní roli sehráli distributoři i koncoví uživatelé.

Profil / Helena Bendová
Steven Soderbergh (*1963) je režisér-intelektuál. Každý film pro něj představuje specifický problém, jenž je třeba vyřešit, formální i tematickou výzvu, způsob, jak se naučit něco nového. Jeho filmografie je proto plná náhlých odboček, nečekaných úkroků tu do světa klasické mainstreamové kinematografie, tu směrem k nezávislé, experimentální tvorbě. A leckdy přitom míří k jakési překvapivě plynulé syntéze obojího.